Anekdoty, vtipy, vtípky, ftípky, srandičky

Přijde takhle rabín do baru, ve kterém všichni tančí a bezvadně se baví. Dojde k barpultu a ptá se číšníka, jestli si může odskočit. V tu chvíli celý bar ztichne a všichni se dívají k pultu. Číšník povídá: „No, opravdu si nemyslím, že byste měl.”
„Prosím vás, proč ne?”
„No, víte, vedle umyvadla je socha mladé nahé dámy, která je kryta jen jedním fíkovým listem.”
„No a? Prosím vás, člověka, jako jsem já, taková socha vůbec nezajímá.”
Tak mu číšník ukázal, kterým směrem jsou záchody. Rabín se tam ihned vydal. Když se po pár minutách vrátil, všichni už zase tancovali a bavili se. Tak jde k baru a zas se ptá číšníka: „Prosím vás, já tomu nerozumím. Když jsem přišel, všichni se bezvadně bavili, ale najednou ztichli, a teď se zas baví a tancují...”
„Teď, když jste jedním z nás, můžu vám něco nalít?”
„Počkejte, já tomu pořád nerozumím!”
„To máte tak. Pokaždé, když někdo nadzvedne ten fíkový list, tady v místnosti zhasnou světla. Takže, co si dáte?”

Kohn koupí mluvícího papouška, který se umí modlit hebrejsky. Rozhlásí to po městě, uzavřou se sázky a sjedná termín, kdy papouška předvede. Kohn papouška přinese, schválně přijde pozdě, aby syn ještě stihl vsadit víc, ale papoušek mlčí.
Kohn, strašně naštvanej, přijde o spoustu peněz. Odnese papouška zpátky a chystá si pušku, že ho zabije, když najednou papoušek promluví: „Počkej do příštího tejdne, uvidíš ten kurz!”

K bohatému Rotschildovi přijde chudý šnorer a praví: „Pane Rotschild, pánbu chraň, já na vás nechci žebrat, chci se s vámi pouze vsadit o stokorunu, že já si můžu něco opatřit, co vy, bohatý Rotschild, si opatřit nemůžete.”
„Dobře,” dí Rotschild, „sázka platí. Nyní jsem však zvědav, co vy si můžete opatřit a já ne.”
Šnorer vítězoslavně: „Tak si tedy opatřte od židovské náboženské obce vysvědčení chudoby!”

Munkeles se odhodlá na cestu k zázračnému rabimu, aby se ho zeptal na dvě věci, které ho tíží. Majitel panství mu totiž vypověděl pacht a kdykoliv Munkeles přijde na zámek vyjednávat, dá ho vyhodit. A druhá věc: Munkelesova mladá, krásná žena, ač se doma denně modlí k Bohu, ne a ne dostat dítě.
Moudrý rabi ho vyslechl a praví: „Víš co, Munkeles? Pošli na zámek svou paní a ty se zatím modli, aby to všechno dobře dopadlo!”

„Poslechnou, Kohn, já mám slabej zrak, copak je napsáno na té synagoze?”
„Abeles, tam je napsáno Voni jsou moula.”
„Nepovídaj, Kohn! A to je tam napsáno hebrejsky?”
„Nemlich hebrejsky, Abeles.”
„Ale v tom případě se to, Kohn, čte pozpátku, takže je tam napsáno Moula jsou voni!”

„Pane Krauskopf, jakou jste mně to dohodil nevěstu?” rozčiluje se pan Bienenfeld. „Vždyť ona je jednonohá!”
„Jaký vy máte řeči, pane Bienenfeld,” povzdechne si dohazovač. „Podívejte se: Vy pojmete za manželku krásnou, zdravou, dvounohou dívku. Dobře. Za nějaký čas jdete s ní na procházku. Přejede ji auto. Dobře. Musí se s ní do nemocnice a tam jí amputujou nohu. Máte starosti, běhání, rozčilování, útraty... A vidíte? Tadyhle jste přišel k hotové věci!”

„Tak jsem vám byl v Africe,” vypravoval pan Grünhut, „a jak jsem byl v té Africe, tak co. Řekl jsem si, že půjdu na hon lvů. Vyšel jsem si do pralesa a najednou slyším z houštiny šramot. Střelím. A co byste řekl? Šest lvů leží tam, já vám říkám, zabitých.”
„Šest? Není to trochu moc?”
„Tak řekněme pět. Já to tak akorát nepočítal.”
„I pět je moc. Slevěj, pane Grünhut.”
„Že jsou to oni, tak byli dva.”
„Hm, dva jednou ranou?”
„S nimi je tedy řeč. Tak aby neřekli, byl to jeden. Ale zato chlapík.”
„A byl to vůbec lev?”
„Mě se ptají? Já mám všechno vědět? Copak nemám jiné starosti? Jak jsem slyšel v křoví zachrastit, tak jsem šel od toho pryč!”

Zubař ukazuje sestře obrovský diamant: „Podívejte se, jaký měl ten Rotschilld zubní kámen!”

Khon na smrtelné posteli nařídil, aby mu poslali pro kněze. Ten se samozřejmě divil a myslel si, že se Khon na poslední chvíli rozhodl dát se na víru pravou. A tak rychle pospíchal k umírajícímu. Ten mu dlouze diktoval testament, ale o nějakém přestupování na víru nepadlo ani slovo.
Kněz začal být hodně netrpělivý a nakonec mu to nedalo a zeptal se: „Ale pročpak jste si, pane Khon, nezavolal vašeho rabína?”
Khon slabým hlasem odpověděl: „Oni se snad zbláznili, ne? Při mé nakažlivé chorobě?!”

Khon přijde jednou domů dřív a nachytá ženu v posteli se svým přítelem Steinem. Smutně se na něj podívá a říká: „Teda Stein, tomu nerozumím. Já musím, ale kdo jich nutí, to nechápu!”