Anekdoty, vtipy, vtípky, ftípky, srandičky

Zvířátka v lese se dohodla, že si postaví sídliště. Do města na příslušné úřady půjde liška, ta je dost fikaná, všechna potřebná potvrzení a povolení rychle vyřídí... řekla si zvířátka. A tak tedy liška šla. Přešel den, dva, týden, měsíc a po měsíci se liška vrací se stáhnutým ocasem a celá zničená říká: „35 potvrzení mám, jen to 36. - poslední se mi už vyřídit nepodařilo.”
Tak se do města vydá medvěd. Ten jako nejsilnější v lese určitě zařídí, abychom tu měli sídliště - přemýšlela zvířátka. Přešel den, dva, týden, měsíc a po měsíci se medvěd celý vystresovaný a vyhublý vrací a říká: „35 potvrzení mám, jen to 36. - poslední se mi už vyřídit nepodařilo.”
Zvířátka se už pomalu smiřují s tím, že dál budou bydlet v podmínkách nedůstojných pro zvíře 21. století, když tu najednou řekne oslíček: „Já bych to zkusil vyřídit!”
Ostatní zvířátka se začnou smát a říkají: „Ani liška se svým intelektem a ani medvěd z pozice moci to nedokázali vyřídit, už jen ty to dokážeš!”
Ale oslík se těmito řečmi nedal odradit a vydal se do města. Za tři dny se zvířátka vzbudila kvůli velkému ruchu a vidí, jak už z dálky jde osel a mává všemi potvrzeními. Za zády mu jedou bagry, jeřáby, nákladní auta s pískem apod. Zvířátka se nestačí divit a ptají se osla, jak se mu to podařilo vyřídit.
„Velmi jednoduše,” říká osel. „Přijdu na úřad, otevřu první dveře - spolužák, druhé dveře - spolužák, třetí dveře - spolužák...”

Chlubí se děti ve školce, kdo měl nejškaredější babičku. První říká: „Naše babička byla tak škaredá, že když se podívala do hrnku s mlékem, zkyslo!”
Druhé na to: „Naše babička byla tak škaredá, že ji ani farář nechtěl pochovat!”
„To nic není,” mávne rukou třetí. „Naše byla tak škaredá, že když ji pochovali, museli vykopat dva hroby, aby měli červíci kam chodit zvracet!”

Sedí dvě blondýnky na lavičce v parku a jedna se chlubí: „Hele, já kouřím!”
Druhá se podiví: „Fakt? A komu?”

Napoleon odpočíval ve svém stanu, když tu náhle vrazil dovnitř sluha a volá: „Pane, Angličani! Přicházejí! Je jich milion!”
„Dobře, Jeane, přineste mi moji červenou košili.”
Pak Napoleon odešel a po pár hodinách se vrátil z vítězné bitvy. Sluha se ho ptá, k čemu byla ta červená košile. A Napoleon odpovídá: „Milý Jeane, to je psychologická záležitost. Když mám červenou košili, vojáci neuvidí krev, kdybych byl zraněn a tudíž se nebudou obávat, že bych mohl zemřít.”
O pár hodin později opět sluha přiběhne: „Pane, Angličani! Přicházejí! Jsou jich tři miliony!”
„Dobře, Jeane, přineste mi moji červenou košili.”
A opět se Napoleon vrátí z bitvy jako vítěz. Druhý den ráno sluha přibíhá a volá: „Pane, Angličani! Přicházejí! Je jich šest milionů! Tady je vaše červená košile!”
„Ne, Jeane,” zarazí ho Bonaparte. „Jestli jich je šest milionů, pak to znamená, že je čas na moje hnědé kalhoty.”

„Pane doktore,” povídá na večírku štědrý hostitel jednomu z mnoha hostů, „vy jste prý nějaký čas pracoval v Keni. Slyšel jsem, že se tam kastrace mužů provádí pomocí dvou cihel...”
„Ano,” přisvědčí lékař. „Jedna se drží v levé ruce, druhá v pravé, muž přistoupí, cvak, a je to.”
„Propána, a nebolí to?”
„No, musíte si dávat pozor, abyste tam nenechal palec!”

„Pane vrchní, ta kuřata tady děláte výborná,” rozplývá se zákazník. „Jak je připravujete?”
„Prostě jim řekneme, že je zabijeme a upečeme.”

Po operaci říká lékař pacientovi: „Nedělejte si žádné starosti. Za dva týdny jste odtud venku. Tak jako tak.”

„Tatínku,” zajímá se synek, „proč sebou dědeček tak cuká?”
Otec ho okřikne: „Nezdržuj a podej mi sekeru!”

Potká šnek šneka a ten druhý je strašně pomlácený, má rozbitou ulitu, ohnutá tykadélka, no hrůza.
„Prosím tě, co se ti stalo?”
„Ále, to se jednou takhle ženu fofrem z kopce, nestíhám koukat napravo nalevo, vítr mi fučí kolem uší... A najednou přede mnou vyroste houba!”

Jede poslední model Mercedesu po dálnici. Předjede Trabant a vzápětí začne odbočovat. Ve chvíli kdy přibrzdí, ucítí mohutný náraz zezadu od Trabanta. Okamžik se nic neděje a potom se na palubním počítači Mercedesu objeví nápis: „Nalezen nový hardware, nainstalovat ovladače?”